TURISTICKÝ ODDÍL MLÁDEŽE TOM "VLTAVÍNI" ČESKÝ KRUMLOV

KAŽDOROČNÍ VODÁCKÝ TÁBOR TURISTICKÉ ODDÍLU MLÁDEŽE TOM „VLTAVÍNI“ ČESKÝ KRUMLOV NA OHŘI

     Každý rok pořádáme jeden stanový a jeden vodácký tábor. Ač stále považuji Vltavu za naši nejkrásnější řeku, nejen proto, že protéká nádhernou, nejdříve šumavskou a potom jihočeskou krajinou, ale nachází se na ní mnoho našich skvostů (Vyšší Brod, Rožmberk, Český Krumlov, Hluboká …). Navíc oproti ostatním českým řekám, díky Lipnu, má vodu i v době, kdy ostatní  řeky jsou sjízdné spíš pro pěší. Přesto na ní naše tábory neděláme. Důvod je jednoduchý. V dnešní těžce komerční době už vodáctví není vodáctví. Dříve na vodu jezdili opravdu jen tzv. „skalní vodáci“. Vždyť jen sehnat loď a dopravit ji na místo bylo tak obtížné a drahé, že to zdolali jen ti nejzapálenější a nejodvážnější. V té době byla voda hlavně o kamarádství, důvěře a pomoci. Neexistovalo, aby se na vodáckém tábořišti, kde se neustále suší mokré věci, něco ztratilo. Kdykoliv potřeboval kdokoliv jakoukoliv pomoc, okamžitě se našlo několik pomocných rukou. Bez proseb a ptaní. Samozřejmě, že se to neobešlo bez pití. Co si budeme povídat, vždyť rum je námořnické pití a žádná voda se bez alkoholu neobešla. Ano, pilo se. Ale nějak jinak. Buď u ohýnku nebo ve vodácké hospůdce, při zpěvu a kytarách, dovedli jsme se pěkně posilnit. Opičky nám někdy seděly na krku ještě druhý den. Pravidlem bylo, že byla-li někde dobrá parta s kytarou, přidali se jiní a bavilo se kolikrát až do rána společně. I legrace při sjíždění jezů byla větší. Sjíždění jezů patřilo ke zkušebním kamenům vodácké šikovnosti a zkušenosti. A nemyslím si, že bylo v té době víc utopených vodáků než dneska. Podle mého názoru spíš obráceně, protože jsme řeku respektovali a byli jsme ukázněnější. Nechci nikomu sahat do svědomí a mám už své zkušenosti, že není všechno vždycky tak, jak to vypadá, ale dneska mám pocit, že jsou všechny jezy upravené tak, aby byly velmi snadno sjízdné a sjel je i člověk, který to neumí. Takových lidí je dnes totiž plná řeka. Byznys. Veškeré vybavení si kdokoliv zaplatí a půjčí, doveze se mu vše až na místo a zase na konci odevzdá. Nikoho nezajímá, jestli ten dotyčný nejen umí pádlovat a sjíždět řeku, ale ani nikoho nezajímá, jestli umí plavat. Hlavně, že se vydělá. Co je to lidský život proti penězům, že? „Co mi je do toho, že se někdo na mé lodi utopil, protože to neuměl a neuměl plavat. Vždyť to chtěl on a ne já, neměl si to půjčovat. Já mám své penízky.“ Asi jsem už stará a nerozumím tomu.

Navíc proto, že na řeku se dostane každý, stačí, že má peníze na zaplacení vybavení a nemusí se o nic starat, jezdí na řeku lidé, kteří se chtějí jenom bavit a to se dneska umí jenom s alkoholem a drogami. Na druhé straně, majitelé a správci kempů a kiosků toho znamenitě využívají. Jen konzumujte a pijte, ať penízky pěkně přibývají. A tak se v kempech pije, řve a konzumuje. Nic pro nás, milovníky řeky a přírody vůbec. S láskou k přírodě je totiž úzce spjato ticho a vnímání zvuků lesa a vody a ne neartikulovaného řevu nebo hlášek z megafonu: „ Dvacettrojka!“, „Patnáct!“ apod. A už vůbec to není dobrý příklad pro děti, když pomineme, že se nevyspí.

Jelikož je Vltava v době letních prázdnin přímo narvaná těmito „vodáky“, s dětmi na ní jezdíme jen o víkendu v červnu, ještě před sezonou.

Na letní, týdenní vody tedy střídáme Berounku, Otavu a Ohři. Výběr místa na základnu není zcela náhodný a jednoduchý. Abychom nemuseli každé ráno balit a odpoledne zase stavět a navíc mít nervy, jestli budeme mít na tábořišti místo, stanujeme vždy na jednom místě. Blízko musí být zastávka vlaku nebo autobusu. Přednost dáváme vlaku, neboť tam bývá víc místa a taky některým dětem se dělá v autobusu špatně. Jezdíme tím pádem pouze dva úseky a dvakrát stejné. Buď ráno odvezeme lodě nahoru proti proudu, děti tam dojedou vlakem a sjedeme po řece na tábořiště nebo vyplouváme z tábořiště, dojedeme na místo, kde je doprava vlakem či autobusem zpět a autem dojedeme pro lodě. Někdo může říci, že to je na nic, když jezdíme stejné úseky a dokonce léta jezdíme na stejná místa, protože takovéto speciální požadavky každé tábořiště nesplňuje, ale z mých zkušeností vím, že dětem to vůbec nevadí. Jsou rády, že se vyřádí na raftech ve vodě, a že jsou spolu a venku. Tak to neřeším. A tak jsme poprvé před 10 lety vyrazili na Ohři. Tenkrát děti neměly zájem a tak nás bylo pouze 6 dospělých a Zdenda. Celý týden lilo a lilo, tak jsme ani na vodě nejeli. Na další sjezd Ohře jsme se vydali v roce 2008. Mně den před odjezdem sekali zub, dali mi s sebou antibiotika, kdyby náhodou … Hned první den ráno Pavel naložil lodě, velké kluky a vyrazil. Uprostřed výjezdové cesty trůnil nenápadný kámen a jelikož nikdo z nás si neuvědomil, jak je auto zatížené a že váhou si sedne, tak Pavel prorazil nádrž. Benzin za ním stříkal na všechny strany. Naštěstí buď slyšel náš křik nebo si sám všiml, hned zastavil a hlavně vyházel děti. Celý týden jsme pak sháněli opravu (mimochodem se nám to nepovedlo) a jezdili pouze jedním autem. Na antibiotika došlo a velká vedra a nedobrá voda vedly k tomu, že děti začaly zvracet. Kdo jezdíte na tábory, tak tyto situace stoprocentně znáte, je to jako lavina. V okamžiku, kdy jsem večer ve spacáku překecala zub, aby už mě nechal spát, ozvalo se: „Hančí, mně je špatně a blinkala jsem!“ Samozřejmě do spacáku. A  bylo po spaní.  Pavel si ve vodě o kámen odřel nohu a začalo mu to hnisat. Když jsme měli k svačině rybičkovou pomazánku, chlapci nesli sudy do raftů na hlavě, dnem vzhůru. Rosťa si udělal na rukou mozoly, já mu je chtěla zalepit a když jsem otevřela sud, abych našla náplast, zjistila jsem, že sud je plný vyteklé rybičkové pomazánky. Chytla jsem krabici s tatrankami, dno, jak bylo namočené se otevřelo a tatranky jsme lovili v řece. Ještě po cestě domů, ve vlaku, když děti svačily a vyndali tatranky, byly cítit rybičkami. Jedním slovem – katastrofa.

Pak jsme byli na Ohři zase v roce 2011 a to byl první a taky poslední tábor, který se povedl. Myslela jsem, že už jsme tedy smůlu překonali a tak, jak nám vycházel vodní itinerář, vyrazili jsme opět letos na Ohři. Začalo to už v pátek, kdy mi Kajča zavolala, že má angínu, je jí hodně zle a že za námi dojede později.  A tak jsem s dětmi vyrazila vlakem a Zdeněk jel „Bydlíkem“ sám. České dráhy opět nezklamaly. Na trati Č.Budějovice – Plzeň, z Číčenic do Protivína byla výluka a tak nám v Plzni pendolíno ujelo a my čekali na úžasném plzeňském nádraží bez laviček 2 hodiny na rychlík do Chebu. Sedli jsme si jen  chvíli, kdy jsem objevila občerstvení, kde lavičky byly a já si tedy dala kafe a děti si ke mně na tu „kafíčkovou chvilku“ sedly.  Pak už jsme do Vojkovic dorazili v pořádku. V silném větru zdolali stavbu stanů, vydrželi až do noci hlasitou hudbu od kiosku a těšili se na neděli, kdy akce skončí a my budeme moci vyjet na vodu. Když se situace v kempu uklidnila, šla jsem zaplatit pobyt a po cestě zpět mě děti hlásily, že Kuba si spálil ruku. Trdlo, šel na záchod a vzal to přes kameny u ohniště. Jeden se zvrtl a Kuba spadl ručičkou do,bohužel ještě rozpáleného, ohniště. Komu se už někdy něco podobného stalo, ví, jak strašně to bolí. Pán, který u toho byl mu okamžitě strčil ruku do řeky.  Nic nepomáhalo a tak jsme bolestí kvílejícího kluka naložili a jeli 20km přes 3 semafory kvůli opravě silnice do Varů do nemocnice. Celou cestu, asi půl hodiny, Kuba naříkal, protože ho to bolelo. Neznám moc horších zvuků pro ženu matku a babičku, než je nářek trpícího dítěte. První, co bylo při příjezdu do nemocnice, že mi sestra na recepci vynadala, že jsme mu ruku strčili do nesterilní řeky. No nic. Kubu ošetřili, sdělili mi radostnou zprávu, že budeme muset jezdit každý den na převazy, ale hlavně Kubu už to nebolelo a neplakal. Ta úleva! Přijeli jsme zpět, vyfasovali rafty a já uvařila honem večeři. Přitom jsem si už všimla Terezky, která si už v sobotu stěžovala, že ji trochu bolí ucho, ale že to bude dobrý. Nebylo. A tak opět cesta do varské nemocnice, tentokrát na ušní. Diagnostikován zánět zvukovodu, vyfasován recept na antibiotické kapky do uší a my vyrazili přes celé Vary do jediné, večer otevřené lékárny. Vše pro lidi! V pondělí byla zima a od rána pršelo. Ale my nejsme přeci z cukru, přijeli jsme sem na vodu a tak jsme vyrazili. Děti do Kyselky dorazily autobusem, chlapi tam dovezli rafty a posádky v pláštěnkách vyrazili. Podotýkám, že po řádném nakrmení mužstva. My se Zdeňkem se vrátili do kempu a snažili se trochu si odpočinout. Několikrát se přehnaly takové splachováky, že mi bylo jasné, v jakém stavu děti přijedou. Nezklamaly. Byly mokré až na zadečky, zmrzlé, ale plné zážitků. Jelikož druhý den, za prvé dorazila Kajča a za druhé počasí bylo stejné, rozhodli jsme se na vodu nejet a místo toho navštívit Ostrov nad Ohří. Já si navíc naivně představovala, že Kubu ošetří na poliklinice v Ostrově a ušetří nám tím cestu do Varů.Omyl. Žijeme přeci v Čechách. Na chirurgické ambulanci mají pouze do 12 hod. A tak jsme si trochu prohlédli Ostrov, na náměstí dali kafe a jeli domů. Já začala vařit a Kajča s Pájou jeli do Varů s Kubou. Přijeli rozčilení, neboť opět pro změnu dostali vynadáno. Hlavně proto, že jezdíme neustále na pohotovost. Kromě jiného, že jsme při každé návštěvě zaplatili 90,-Kč, poctivě vyčekali než jsme přišli na řadu, tak bylo pro sestřičky těžko pochopitelné, že máme na táboře dalších deset dětí, které čekají na nás až se vrátíme a budeme moct pokračovat v programu. Pokud strávíme každé dopoledne čekáním na ošetření, nikam se už nedostaneme a děti si zaplatily za nudu na tábořišti. To podle mě mohly dělat doma. A tak nám do zprávy napsali, že ve čtvrtek musíme přijet v 7 hod ráno na plánovanou ambulanci. Snažila jsem se telefonicky si převaz domluvit nejprve na osmou hodinu a aby nás vzali hned, ale bylo mi řečeno, že v 8 tam není doktor a prostě musíme přijet v 7. Tak jsem volala na polikliniku v Ostrově, zda můžeme přijet na osmou, ale začínají až v 9, přijet klidně můžeme, budeme tam čekat třeba i do 10.30 hod. Takže nám nezbývalo nic jiného, než ve čtvrtek vstát v 6 hod ráno, vytáhnout Kubíka a jet opět do Varů. Na závěr jsem dostala hned vynadáno, že to je velký úraz, že je to dítě, a že může mít trvalé následky. To už ani nevím, jak bych to mohla vtipně okomentovat. Takže trochu optimismu, dnes, s malým odstupem: Kuba má ruku celkem dobrou a podle jeho pana doktora snad trvalé následky nehrozí.

Ale vraťme se na tábořiště a dalšímu průběhu tábora. Počasí nám opravdu nepřálo a tak ve středu místo plavby jsme navštívili Karlovy Vary. Utratili nějaké peníze, koupili oplatky, podívali se na kolonádu a vřídlo a celkem, myslím, jsme byli spokojeni. Ve čtvrtek už se počasí trochu umoudřilo a tak na poslední den jsme si spluli druhý úsek řeky z tábořiště do Boče. Při nástupu do raftů jsme zjistili, že nám někdo ukradl dvě pádla. Dobře si pomohl, ať mu slouží, vždyť děti to zaplatí! Co k tomu dodat?

Cesta domů proběhla ve stejném stylu režie českých drah a tak místo v 17 hod děti dorazily v 19 hod. A to tedy je něco! Taky, jak vždycky říkáme: „Směj se, bude hůř!“ A tady v tom případě opravdu hůř mohlo být.

A tak po těchto všech zkušenostech jsme se rozhodli, že konečně poslechneme a na Ohři už nepojedeme!