Dětství

Prožila jsem díky své úžasné mamince krásné dětství, na které dosud ráda vzpomínám. Přes veškeré ač dětské, ale velké starosti, které jsem v té době prožívala, jsem byla přesvědčená, že je život nádherný a bude trvat pořád. Samozřejmě hloupá jsem nebyla a tak jsem věděla, že jednou umřu, ale myslím, že jsem si to nikdy do důsledku nepředstavila. Dokonce si pamatuji, i to, že jsem o tom přemýšlela v tramvaji, jako dítě, jsem věděla, že až jednou umřu, zase se někomu narodím jako miminko. Maminka mi to později potvrdila, prý jednou šla na pohřeb malé holčičky, která zemřela na nemoc jejím přátelům a tak byla moc smutná, jak to při těchto neveselých záležitostech bývá a já ji uklidňovala tím, že ta holčička se zase narodí. Prostě, tenkrát jsem se smrti nebála, byla to pro mě vzdálená samozřejmost. A je zajímavé, že si ten pocit a tu tehdejší jistotu ještě dnes vybavím. A tak jsem byla také přesvědčená, že budu-li já hodná a budu dělat jenom to, co se má, budu pomáhat, kde to jde, tak mě budou mít všichni rádi a já budu jako v pohádce. Všechna ta trápení, která jsem jako dítě prožívala, jsem byla přesvědčená, se ztratí až budu dospělá. Až do páté třídy jsem byla ve třídě outsider, smáli se mi, ubližovali. Měla jsem kamarádku, s kterou, v momentě, kdy jsme se jak to holky malý i velký často dělávají pohádaly, chodila po třídě a psala si, kdo je s ní proti mně a kdo se mnou. S ní byla celá třída, kromě jedné dívenky. Jenže ta byla na tom ještě hůř než já, neboť navíc byla silnější postavy, ale hrozně hodná. Ta moc stála o mé přátelství, jenže já zas chtěla kamarádit s právě s tou, která byla oblíbená. Je to asi jediná věc, rekapituluji-li svůj život zpátky, za kterou se stydím a lituji toho, že jsem byla tak hloupá. Ale nic nejde vráti a už vůbec ne chyby, kterých jsme se dopustili. Můžeme se z nich pouze poučit.....

Pokračování příště ...